Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem byla nemocná

30. 10. 2007

Po čase mne začalo bolet bříško a když jsem šla vykonat svou potřebu, maminka u mne stála, dívala se na mne, což mi nebylo příjemné, kroutila hlavou a říkala, že musíme k panu doktorovi. Byla jsem ráda, protože jsem si myslela, že to bude další pán, který mi bude ze svého talíře zase dávat nějaké dobroty, a nakonec jsem se začala i těšit. Jednoho dne mne vzala, strčila do takové bílé tašky, do které dala chundelaté „něco“, prý aby mi nebyla venku zima.  Viděla, že se tvářím překvapeně a že se trochu třesu. Byla mi opravdu trochu zima a taky jsem měla strach, kam to zase jdeme.  Protože jsem se bála, maminka mi dovolila, že smím mít z tašky vystrčenou hlavičku, abych viděla, kde jsme a že je stále se mnou. Šly jsme kousek do kopce v naší ulici, až jsem přišly na jedno takové divné místo. Maminka říkala, že čekáme na tramvaj. Byla jsem z toho opravdu zmatená, protože jsem vůbec netušila, co to je. Po chvíli jsem se opravdu zděsila! Blížilo se k nám něco tak obrovského, divně to zvonilo a ani trochu jsem tomu nevěřila. Bylo však vidět, že ostatní lidé se na to těší a že jsou rádi, že se to objevilo. Maminka mi řekla, že to je tramvaj a že pojedeme jen kousek, abychom dojely k panu doktorovi. Nastoupily jsme dovnitř, sedly si na sedačku a maminka mne pořád hladila po hlavičce i na bříšku, abych se nebála. Je na mne tak moc hodná! Najednou se mi jízda tramvají začala líbit. Z okna jsem viděla různé věci, které neumím ještě pojmenovat, ale něco se dělo! Po chvilce jsme vystoupily a šly kousek z kopce. Vešly jsme do dveří a šly po pár schůdcích dolů do osvětlené místnosti s mnoha sedačkami. Prý jsme na místě. Najednou se otevřely dveře a v nich stál pán v bílém plášti, koukal se na mne, vykulil oči a zeptal se maminky, cože to tam u něj vlastně děláme, když jsem tak maličká. Maminka na něj také vykulila oči, že mám potíže s bříškem a že jdeme na očkování. Nevěděla jsem, že na sebe lidé musí valit oči, když spolu mluví, musím si to pamatovat. Prý máme chvilinku počkat. Tak mne maminka vzala do náruče, nosila mne po místnosti a ukazovala fotografie zvířátek; viděla jsem jednu kočičku, úplně stejnou jako já, maminka o ní říkala, že ji někdo chce darovat do dobrých rukou! To mne hrozně vyděsilo, třeba mne maminka bude taky někdy chtít darovat do „dobrých rukou“! Ale jako by věděla, co si myslím, hned mi řekla, že mne by nikdy nikomu nedala a že jsem její zázrak. Olízla jsem jí z vděčnosti jeden z prstů, ale to už nás volali do druhé místnosti k panu doktorovi. Musela jsem být postavena na takový studený stůl, byl celý z něčeho, co doma nemáme, takový šedý, chladný, nepříjemný na tlapky a bylo na něm mnoho divných pachů. Ale uklidňovala jsem se tím, že mi pan doktor dá určitě něco dobrého ze svého talířku, jak jsem si myslela. Ten pán v bílém však ke mne přišel, koukal se mi všude možně po tělíčku, prohmatal mi bříško a říkal, že ze mne vyroste dobrá kočka. Tím mne ale úplně zmátl, dobré je přece něco, co mám v misce a co papám, když mám hlad. Myslel tím snad, že jednou budu taky jako nějaké dobré papání? Musím se pak nějak opatrně zeptat maminky, ona mi umí číst myšlenky, tak mi určitě všechno vysvětlí. Ale místo, aby mi nabídl něco ze své misky, dal mamince nějaké papírky, aby mi koupila jiné papání, než jsem měla doposud a prý mám být na dietě. Vůbec nevím, co mne čeká, ale maminka se tvářila, jako že mu rozumí. Věřím jí, tak jsem zůstala klidná. Také máme přijít ještě v pondělí na kontrolu a na očkování. Pak mne nějaká sestřička (ale nebyla to moje pravá sestřička) dala na něco průsvitného, co také studilo, prý vážím 0,6 kg. Maminka poděkovala panu doktorovi, vyměnili si nějaké papírky a všichni jsme se rozloučili. Pak jsme šly po dalších schůdcích dolů k další paní, která stála za takovým dlouhým stolem, měla kolem sebe různé krabičky a pytlíčky s obrázky zvířátek jako jsem já, nebo s pejskem, který byl v domě, když jsem byla se svou první maminkou. Dlouho si povídaly, ta paní mne hladila a domů jsme si odsud odnesly ty kapsičky, které tak ráda papám a jednu kulatou krabičku, která měla v sobě masíčko. Prý je vše dietní a mělo by mne po tom, co to spapám, přestat bolet bříško. Domů jsme se dostaly až za tmy, maminka mi do krčku strčila takový prášek, prý na odčervení, zase nevím, co to je, ale to už jsem neměla sílu prostestovat. Pak jsem byla už tak unavená, že jsem se napapala a okamžitě usnula u maminky v posteli.

P.S. od té doby papám úplně vše a dosud jsem neměla podobný problém!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář